Dolomity - Alta Via 1

16.8.2025 - Den 1 - cesta

Sice strašně dlouhá, ale utekla překvapivě rychle. Cítit bylo až pár posledních hodin, které bolely... Jely jsme autem a plán byl zaparkovat v Toblachu (Severní začátek cesty) a poslední den se zase jakýmikoliv prostředky dopravit zpátky k autu. Cesta měla trvat cca 8 hodin a vyjížděly jsme z Opatova v 9:00 ráno.

Přes Čechy se jelo snadno a rychle, přes Rakousko už trochu dýl, ale stavily jsme se na oběd v Mekáči (nejlepší na světě - mají Filet O`fish a ten už se u nás z nějakého nepochopitelného důvodu nedá sehnat!). A pak jen co jsme přejely hranice, byly jsme na místě. Cesta skrz Rakousko byla moc krásná, hlavně proto že jsme sjely (ne úplně naschvál) z dálnice a jen co začly Alpy, začly se objevovat rakouský krávy ve svahu, náhodný hrady vedle silnice a špičatý kostely...

Dorazily jsme a rovnou šly na večeři. Samozřejmě na pizzu. Já si dala pizza Dolomiti a Míša Bufallo s tou největší mozzarelou uprostřed. K tomu pivečko a Campari sodu...

Když jsme se vrátily do auta a sbalily všechny věci, začal strašný slejvák a náš plán spát u jezera se změnil na spát v autě. Takže jsme si v 8 večer složily sedačky, rozložily spacáky a šly spát...

17.8.2025 - Den 2 - Lago di Braies - Lago di Limo

Ráno jsme vylezly z auta a viděly další čechy co se sbírají z kufru a balí. Pozdravili jsme se a za půl hodiny jsme se potkali v kavárně u snídaně... Rychlý kafe, čokoládový croissantek a návštěva záchodu a hned jsme běžely na autobus k jezeru. Ani nás nenapadlo, že se lístky musí kupovat online a nejmilejší paní řidička autobusu nás nechala naskenovat QR kod na stránku, kde si je koupíme a s poloprázdným autobusem nás nechala počkat na další. Vrátily jsme se zpět do kavárny, potkaly nové kamarády čechy a naštěstí jim ukázaly co a jak s jízdenkami, protože na tom byli úplně stejně. Po půl hodině čekání přijel další autobus a my jsme úspěšně dojely až k jezeru, kde celý trek začíná.

Lago di Braies - nejkrááááásnější jezero na světě- se nejdřív obejde na druhou stranu a pak se šplhá celý kopec za ním. Úplně jednoduchý začátek to není, ale s výhledem zpátky na jezero je docela snesitelný :) Během prvních 6km se nastoupá necelý vertikální kilometr a když s sebou nemáte hůlky, tak vás mi je líto. Každopádně tím stoupání končí, nahoře je první horská chata, kde mají tu nejlepší coca-colu a následujících několik hodin chůze je pohodička. Krásnou přírodou až k další chatě. Tady jsme si dobily telefony, objednaly špagetky a pivečko (bála jsem se, že si jedno dám a pak už nic nedojdu, ale když mi ho přinesli a mělo 0,2l, dost se mi ulevilo, že bude všechno dobrý :). Celou dobu jsme obdivovaly krásný krávy (šedivý i skotská vlasatá) a prý byly vidět i svišti, ale ty jsme já neviděla.

Od druhé chaty jsme pokračovaly dál zase v pohodě celtou až k docela sešupu dolů, který nebyl sice moc příjemný, ale končil jak jinak než chatou, ale i potůčkem a loukou, na který jsme si hezky odpočinuly. Potůček s ledovou vodou jsme obě využily na regenerační schlazení nohou (byla tak studená, že to až bodalo), rozseděly jsme se a pak vyrazily k další chatě, která byla vidět v dálce na kopci. Čekalo nás další a poslední stoupání (700m?). Jak jsme tak šly, tak jsme zjistily, že tohle není naše chata, ale musíme ještě dobu dál...

Cesta byla docela příjemná a stoupání pozvolné, ale únava už byla cítit a my se dost těšily na konec. V plánu byla večeře na poslední chatě a pak ještě kiláček k jezeru, kde jsme si chtěly postavit stan. Potkali jsme se tady s ostatními (všemi ostatními) čechy a šly se vykoupat do jezera. Voda nic moc, ale žádná jiná široko daleko nebyla, tak se nedalo nic dělat. Už byla dost zima, tak jsme to vzaly rychle, postavily stan a šly spát.

První noc byla hned ta nejhorší noc. A hned z několika důvodů. Zjistila jsem, že můj půjčený spacák není na spaní v srpnu v nadmořské výšce 2100m, krávy které jsou zdálky hezké přišly moc blízko a už tak super nebyly. Náš stan se jim moc líbil a půlku noci ho obcházely a nepřestaly zvonit svými zvony. Jedna si dokonce lehla k nám před dveře a tam zůstala až do rána... Jak se začalo rozednívat, byla jsem úplně zmrzlá, ale štěstím bez sebe, že noc končí :D Když jsem pak otevřela stan, zjistila jsem že nam zvenku celý omrznul.

18.8.2025 - Den 3 - Lago di Limo - Cinque Torri

Hned od rána strašná zima, asi díky nočnímu promrznutí, ale taky proto, že jsme se vydaly na cestu už v 7 ráno. Tím, že všichni ještě spali, jsme získaly strašně krásné výhledy a dokonce jsme potkaly sviště, kteří se pak před lidmi schovávají. Došly jsme k první chatě a rovnou zůstaly na snídani. Bylo krásně, svítilo sluníčko a měly jsme výhled na krásný krávy a sviští louku. Na výběr byl jen jablečný koláč...

Většina cesty byla dneska z kopce, nebo alespoň ze začátku se to tak zdálo. Moc příjemná cesta, ale docela turistická. Kromě lidí jsme ale potkaly i koně, oslíka a samozřejmě krávy. Jak jsme se kochaly, tak jsme zapomněly odbočit (a to jsme se u té odbočky zastavily, abych si zatejpovala kotníky a abychom usušily stan) a protáhly si tak cestu o pár kiláčků. Samozřejmě ta cesta, kterou jsme měly jít bylo moc hezké stoupání, ale zase jako vždycky stála za to, protože ty výhledy byly neskutečné. Stoupání se táhlo a chvilkama byla traverza lehce nepříjemná, ale pak se to zvolnilo a pokračovaly jsme (v nekonečném štrůdlu lidí) až ke kamenité části, která byla jenom a jenom nahoru až do nejvyššího bodu mezi dvěma skálami. Tam bylo odpočinkové místo a hned za ním hodně příkrý kopec dolů k jezeru. Dolů se šlo po kamenech a potom po dřevěných cestičkách, které tu postavili vojáci za první světové války. Dole u jezera jsme potkaly všechny čechy, které jsme nepotkaly nahoře...

Každopádně jsme se rozhodly nedat si pauzu a pokračovaly dál. Cíl nebylo nic jiného než chata, kde nám dobře uvaří. Zase to bylo do kopce, na sluníčku a po kamenech. Úplně nahoře už byla dost cítit únava a jak jsme si sedly, objednaly si úplně všechno jídlo, protože zavírala kuchyně na odpolední pauzu, všechno ho doopravdy snědly, jsme si rozmyslely jakékoliv ambice a rozhodly se jet dolů lanovkou. Cesta byla sice hezká, protože vedla skrz tunely z války, ale síly bylo málo. Lanovkou jsme se svezly s českými kamarády, se kterými jsme pak strávily zbytek dne. Dole pod lanovkou jsem si koupila turistické Vánoční pletené ponožky, protože jsem se bála další noci, pár pohledů a vyrazili jsme dál. Zbývající část měla být asi jen 7 km a žádný nepříjemný terén ani kopce. V jednu chvíli se nám úplně zkazilo počasí a my procházely (zase už bez kamarádů, které jsme cestou ztratily) skrz mraky. Obešly jsme kopec a najednou se před námi objevily kameny Cinque torri, které byly jako jediné osvícené zapadajícím sluncem. Vedle nich samozřejmě chata s jídlem, kde jsme se navečeřely a pak jsme šly hledat místo na stan.Ušly jsme asi 2 km a našly staveniště s už skoro postavenou chatou, která měla parkoviště jak dělané pro náš stan. Tady jsme se utábořily a šly spát.

19.8.2025 - Den 4 - Cinque Torri - Palafavera

O poznání lepší spaní! Zima nebyla a na spacák jsem si zvykla. Nebo jsem byla unavená a už mi bylo všechno jedno... Tentokrát jsme ráno nepospíchaly a jak jsme snídaly, balily stan a čistily si zuby, tak nás všichni naši známí předešli. Vyspaly jsme se dobře, takže jsme vyrazily a další den, který měl být podle předpovědi poslední hezký. Cesta vedla spíš lesy a nahoru do skal jsme se docela dlouho nedostávaly. První jsme šly pořád dolů (což ale není tak super, protože kopec na který jsme měly dojít byl v dohledu a nízký nebyl) a pak jsme začaly stoupat. Mezicíl bylo jezero u kterého stála samozřejmě jedna chata s dobrým jídlem. Původně jsme se chtěly v jezeře vykoupat, protože sprchu jsme od prvního jezera nepotkaly, ale bylo celé prorosté, tak jsme se spokojily s panini a borůvkami se šlehačkou na chatě. Našly jsme tu i tradiční bonbonky, které jsme si obě nakoupily domů jako suvenýry (příchuť aperol nezklamala!). Cesta pokračovala nahoru dál přes kopec a pak zase dolu. Chvílema to byly cesty jak na Šumavě, ale odkrývaly se ty nejkrásnější výhledy.

Šly jsme kolem krávy, co tak spokojeně spala, že jsme myslely, že je mrtvá i kolem samolepky tribuny sever. Nakonec jsme došly k chatě, která byla nádherná. Otevřela se před náma v údolí pod tou nejvyšší horou a na její zahradě bylo plno lidí. Byla to taková nečekaná oáza. Samozřejmě jsme se zastavily na pivo a druhý oběd. Dala jsme si tradiční dolomitskou polentu s houbami a sýrem (a musím říct, že mi extrémně nesedla) a k tomu jedno pivo, který spraví všechno. Když jsme vyrážely dál, začalo pršet. Ne moc, ale pak už to nebylo ani málo. Pořád jsme zastavoaly a oblíkaly batohy, svlíkaly bundy, nandavaly pláštěnky... než jsme došly do lesa, kde už nám to bylo jedno. V tu chvíli už to na nás zase padlo a den začal být dlouhý, tak jsme se bavily o horoskopech, vztazích a dalších divných věcech, které snadno zaměstnají mozek. Došly jsme do kempu (opravdického a legálního), kde jsme se ubytovaly, postavily stan, osprchovaly se, pověsily oblečení na šňůry, aby uschlo a šly na večeři do chaty vedle. Uvítali nás tam otázkou "Where are you from?" a když jsme řekli že z Česka, dostaly jsme čerstvě načepovaný Krušovice za 6 Euro. I když bych si uměla představit lepší pivo za tolik peněz, ten pán z toho měl strašnou radost, takže já nakonec taky. Jídlo zas dobrý a jak jsme se tam tak hezky rozseděly, Míša si všimla, že ty hromy co slyšíme, nejsou vysoko v horách, ale přímo tady a venku je slejvák, který jsme stoprocentně nečekaly. Poprosily jsme o cokoliv proti dešti, dostaly jsme pytle na odpadky, a běžely těch asi 300m zpátky ke stanu.

Nejenom že nám promoklo, co jsme měly na sobě, ještě promoklo všechno co jsme sušily a navlhlo všechno co jsme nechaly u/ve stanu. Zachránily jsme co se dalo, zhodnotily situaci a rozhodly se, že jsme moc staré ( v dobrém) na to v takovémhle počasí a bez výhledů pokračovat druhý den v cestě. Míšu už od začátku trápilo nachlazení a mě vidina celodenní práce na RunCzech stánku hned po návratu domů v sobotu.

20.8.2025 - Den 5 - Palafavera - Toblach - Praha

Jako naschvál jsme se probudily do krásného dne. Ještě chviličku jsem zvažovaly co s tím, ale došly jsme k rozumnému výsledku, že jedeme domů. Dvěma čechům, kteří se rozhodli cestovat velice na lehko jsme nabídly náš stan, ale v rámci dobrodružnosti cesty odmítly. Co ale neodmítly byly Haribo medvídci a snickers... Trochu jsme si takhle odlehčily (moc to nepomohlo, protože všechno oblečení bylo nasáklé vodou a docela těžké) a šly jsme na snídani k pánovi s Krušovicema. Jen co začalo zase pršet (tentokrát už to bylo v předpovědi, tak nás to nepřekvapilo) jsme nandaly pláštěnky a šly stopovat kolemjedoucí. První auto zastavilo za asi 5 minut a vzalo nás docela daleko. Jen jsme se nepochopili a místo toho aby nás odvezl do Cortiny odkud bychom jely autobusem, nás odvezl na jinou chatu a nabídl svezení do Cortiny za 80 Euro. To jsme samozřejmě odmítly (chyba dne) a vyrazily pěšky stopovat dál. Nestoply jsme NIC! a došly až do nejbližší vesnice (asi 60 min chůze v lijáku) s informačním centrem. Odsud jsme si zavolaly taxi, které nás za pouhých 90 Euro odvezlo do Cortiny. A protože pán byl milý a my líné, přemluvily jsme ho na svezení až do Toblachu. Celkem za 150 Euro, ale to už nám bylo všechno jedno :D Chtěly jsme červený těstoviny, pizzu a pivo a být doma.

V toblachu jsme si před odjezdem skočily na oběd do oblíbené restaurace. Než na nás přišla řada a dostaly jsme stůl, jsme si stihly v nejbližším supermarketu nakoupit nezbytné potraviny (těstoviny, sýr, klobásky, šunka, sušenky, víno...). a pak jsme rovnou vyrazily domů. Zastavily jsme se v Mekáči na rybí burgery a pak v Rakoustu u jezera zregenerovat nohy. V Praze jsme byly o půlnoci a tak dobře jako tu noc jsem dlouho nespala :) Ráno jsem šla běhat a všechno bylo dobrý.